Katolická církev stojí na západní (římskokatolické) a východní (řeckokatolické) křesťanské tradici. Svou činnost, vznik a poslání odvozují od učení Ježíše Krista, Syna Božího, který je podle vyznání víry jednou ze tří božských osob (spolu s Bohem Otcem a Duchem Svatým). Křesťanské tradici předchází tradice židovská, v níž křesťané spatřují předobraz církve jako Božího lidu v putujícím Izraeli.
Základní úlohy katolické církve vycházejí z Ježíšova poslání zvěstovat světu evangelium (Mt 28, 19n), sloužit v lásce druhým (Jan 13, 14n, Jan 13, 34n), obracet se k Bohu v Ježíšově jménu (Jan 16, 26) jako k milovanému otci (Mt 6, 9-13) pod vedením Ducha Svatého (Jan 16, 7-15) v očekávání konečného naplnění v slávě Boží a světle vzkříšeného Krista, Beránka Božího (Zj 21, 1-22,5). Značný důraz církev klade na jednotu (Jan 17, 11) a trvalou kontinuitu (Mt 16, 18), zaručovanou také petrovskou službou římských biskupů (Jan 21, 15-17). Viditelnou hlavou církve je papež, neviditelnou hlavou je sám Ježíš Kristus. Za dva základní prameny Zjevení, k němuž se vztahuje víra Božího lidu, pokládá církev Tradici (apoštolskou posloupnost a učení církevních otců) a Písmo (Boží slovo obsažené v Bibli - Starém a Novém zákoně). Církev je v Novém zákoně chápána také jako Tělo Kristovo, kde Kristus sám je hlavou. On předává svou milost v Božím Slově a ve svátostech, kterých Římskokatolická církev uznává sedm: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Vrcholem života církve je slavení eucharistie, památky poslední večeře, kdy Ježíš před svou smrtí daroval svým přátelům své Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína a přikázal jim, aby to konali na jeho památku.
Křesťanství se na naše území dostalo počátkem 9. století, pokřtěním 14 velmožů v Řezně v r. 845. Od počátku se používal latinský obřad, velmi záhy následovaný ritem východním, který v r. 863 přinesli na Moravu sv. Cyril a Metoděj. V průběhu dvou set let získal úplnou převahu latinský ritus. Slovanští mniši, působící v klášteře na Sázavě, byli z rozkazu Břetislava II. v roce 1097 vypuzeni. Do naší země se východní obřad zčásti vrátil po I. světové válce s příchodem pracovníků z východní části někdejší Československé republiky. Nevelký počet těchto věřících je organizován v Řeckokatolické církvi, hojněji zastoupené na Slovensku. Naprostá většina českých věřících patří do Římskokatolické církve, tedy do latinského obřadu. Církev od samého počátku své existence usilovala o vzdělanost v zemi a charitativní pomoc obyvatelstvu. Především při klášterech a při biskupských chrámech zakládala školy a špitály a vychovávala duchovenstvo. V roce 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a tím byla vytvořena nezávislá církevní správa podléhající jen římskému papeži. Karel IV. v roce 1348 vydal bulu, jíž se schválením papeže založil pražskou univerzitu na způsob vysokého učení pařížského. V téže době na radu arcibiskupa Arnošta z Pardubic vydal zakládající listinu slovanského kláštera zasvěceného sv. Jeronýmovi. Římskokatolická církev se zasloužila o kulturní povznesení národa, jak o tom svědčí četné gotické a barokní chrámy i všemi uznávaná barokní hudba. Jsou výrazem nepomíjející hodnoty, duchovní tradice katolicismu a chloubou našeho národa. Pro své kulturní tradice a hodnoty může být Římskokatolická církev naší společnosti mostem k jejím pravým kořenům i k duchovnímu světu Západu. Řeckokatolická církev symbolizuje naši spjatost s Východem; hloubkou svých modliteb a liturgie uvádí věřící do blízkosti trpícího a vzkříšeného Pána. Jednota obou obřadů v učení, svátostech i úřadu pak dává příklad možné jednoty v různosti přes hranice kultur.
zdroj:http://www.rozhlas.cz/